Kytarové Sólo, aneb Nana (Bíbová M.)
1
Proč to vždy skončí takhle? Proč mě Pán Démonů takhle mučí?
Srdce mám roztříštěné víc než když jsi tehdy odjel … Ale tebe zaslepila pýcha … Už nejsi takový jakého jsem tě milovala. Teď jsi jen další debil s kytarou. Nenávidím tě! Kéž bych tě nikdy nepotkala!
Zničil jsi mě, víš? Zahubil jsi mě předtím a zabiješ mě i teď.
Ale jednou budu lepší něž ty! Až vyváznu z tvých sítí budu někdo jiný. Budu … budu … kdo vlastně budu? Vzaly jste mi vše co jsem měla ráda …
Před rokem a 47 dny ...
„Sníh … Jak ráda bych umrzla. Bylo by to úžasné. Stát se součástí něčeho tak krásného.“ Vzdychla jsem a zatočila se v sloupci lampou ozářených vloček.
„Tak to se muším postarat aby se to nestalo.“ Zasmál se Robert a přitáhl si mě k sobě.
Kráčely jsme tmou a já toužila aby tahle chvíle nikdy neskončila.
Každý z nás držel v ruce bílou tašku plnou dárků od přátel. Položila jsem si hlavu na jeho rameno byla jsem šťastná.
Sedly jsme si na opěradlo lavičky a každý jsme otevřely jeden z dárků. Můj byl překrásný červený kabát, který jsem si hned oblékla přes holé ruce a roztrhané tričko.
Rob dostal zámek s vyrytým jménem a kytarou v pozadí.
Z kalhot si sundal jeden řetěz dal mi ho okolo krku a zacvakl zámkem. Klíč si vstrčil ho kapsy u kalhot.
„A teď jsi sis mě zamknul jen pro sebe.“ Políbila jsem ho a on mě chytil okolo pasu.
Tu noc jsem usínala v jeho obětí … ale to co jsem se dozvěděla ráno bylo ještě horší něž kdyby mě nechal umrznout.
„Odjíždím do Města, Nano.“ Řekl vážně když jsme ležely v obětí.
„Cože?“ Zvedla jsem se a sedla jsem si mu na břicho a rukama jsem se opírala o jeho hruť.
Očima sklouzl k zámku mezi mými ňadry.
„Chci se prosadit jako zpěvák, nechci být kytaristou a zpěvákem jen pro zábavu. Chtěl bych se tím živit.“ Vysvětlil, ale ve mně to zvedlo takovou vlnu emocí, že jsem nevěděla jak zareagovat.
Slezla jsem z něj a začala jsem se oblékat.
„Co to děláš?“ Chtěl vědět.
„Dávám ti prostor, abys mohl zdrhnout.“ Zavrčela jsem zády k němu.
Nechtěla jsem, aby mě viděl se slzami v očích. Vyběhla jsem bez bot věn na sníh, běžela jsem k jezeru. Kde jsem si sedla jen v riflích a šedým roztrhaným tričku. Byla mi zima, ale víc než mráz mě ničil fakt, že znovu zůstanu sama …
S načerno obarvenými vlasy si mi zahrával vítr. Rovné jako černý závoj mi halily výhled na zimní krajinu jezera.
„Nano!“ Ozvalo se za mnou, čekala jsem Roba, ale spatřila jsem vysokou postavu Crisse.
Doběhl ke mně, když spatřil slzy na mých tvářích a mrazem rudé prsty na nohou, přehodil přese mě svůj dlouhý černý kabát a odnesl mě do svého bytu. Schoulila jsem se k jeho hrudi, zatímco srdce mě bolelo víc než jsem považovala za možné.
Sedla jsem si na kraj jeho postele, utřela jsem si z tváří slzy a sklopila jsem hlavu.
Criss si zapálil cigaretu a podal mi jí. Potáhla jsem z ní a schovala jsem si nohy pod peřinu.
„Ukaž mi to.“ Řekl, odsunul peřinu stranou a prohlížel si mé nohy na kterých jsem měla omrzliny.
„Jak dlouho jsi tam seděla?“ Zeptal se když přinesl škopek s vlahou vodou a opatrně mi nohy začal zahřívat.
„Nevnímala jsem čas, přišlo mi to jako chvilka.“ Řekla jsem a znovu jsem potáhla z cigarety.
„No chvilka to rozhodně nebyla.“ Poukázal na omrzliny a potáhl z cigarety, kterou jsem držela v ruce.
Chtěla jsem si sundat zámek z krku, ale nešlo to a tak jsem ho opět nechala sklouznout pod tričko.
„Robův zámek … takže ti to už řekl.“
Náhledy fotografií ze složky Nana